Program konference

• 10.00 Registrace, ranní káva, občerstvení, úvodní slovo
• 10.30 Tomáš Pospiszyl (AVU , CAS FAMU, Praha): Michael Fried mezi rokokem a současnou fotografií
• 11.00 Tomáš Ruller (FAVU VUT, Brno): Teatrálnost a performativita
• 11.30 Susanna Horvatovičová (FF UK, Praha): Teatrálnost uměleckých děl Arte Povera
• 12.00 Ján Kralovič (VŠVU, Bratislava): Performativita stlačenia spúšte

12.30 Přestávka

• 14.00 Viktor Čech (PF UK, Praha): Choreografický moment, archiv a moderna. Několik poznámek k roli tance v současném vizuálním umění
• 14.30 Mária Júdová (CAS FAMU, Praha): Fyzikalita a digitálna reprezentácia
• 15.00 Jana Písaříková (FAVU VUT, Brno): Od performance art k inscenované zkušenosti: proměna galerií prostřednictvím performativní praxe
• 15.30 Vendula Fremlová (FUD UJEP, Ústí nad Labem): Dimenze teatrality

16.00 Neformální diskuse, občerstvení

• 17.30 Projekce filmu Jána Mančušky Hra pozpátku

Doprovodný program

Středa 3. prosince 2014, 18.00 Stanislav Kolíbal: „Dílo jako výraz prožitého života“ O orientaci v jednotlivých obdobích a jejich souvislostech. Přednáška prof. Stanislava Kolíbala, někdejšího pedagoga AVU a jednoho z nejdůležitějších českých sochařů 20. století o východiscích vlastní tvorby. Přednáška je součástí cyklu Středy na AVU.

Program ke stažení (PDF)

Konference proběhne ve dnech 21. a 22. května 2013 vždy od 10:00 hod. v aule DigiLabu AVU, U Akademie 4, Praha 7.

Příspěvky přednesou Hana Buddeus, Michal Cáb, Lenka Dolanová, Tomáš Dvořák, Marta Fišerová, Lenka Klodová a Eva Šlesingerová, Jiří Skála, Tereza Stejskalová, Hana Šauerová, Ondřej Váša, Miloš Vojtěchovský, Jan Zálešák.

Součástí konference budou dvě panelové diskuse: „Edukativní obrat v praxi“ moderovaná Vjerou Borozan (21. května) a „‚To si máme všechno dělat sami?‘ Umělci kurátory a galeristy“ moderovaná Ondřejem Chrobákem a Terezií Nekvindovou (22. května, v rámci cyklu Středy na AVU).

Program

Úterý 21. května

10.00 Zahájení konference

10.00 – 10.30 Registrace, ranní káva, občerstvení, úvodní slovo

10.30 – 11.00 Tomáš Dvořák (Akademie výtvarných umění v Praze – Filosofický ústav AV ČR): „Od výkonu k výstupu. Umění jako výzkum, vývoj a inovace“
z technických důvodů chybí závěr přednášky

11.00 – 11.30 Marta Fišerová (Fakulta výtvarných umění VUT v Brně): „Umělec versus prodejce nábytku“
z technických důvodů nelze záznam publikovat

11.30 – 12.00 Tereza Stejskalová (Filozofická fakulta UK, Praha): „Umělecká tvorba ve vztahu k obecným pracovním podmínkám“

12.00 – 13.30 Přestávka

13.30 – 14.00 Lenka Dolanová (Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě): „Umělecký výzkum na ekologickém poli. Aktuální metody dialogu a spolupráce v umění“

14.00 – 14.30 Jiří Skála (Akademie výtvarných umění v Praze): „Montáž č. 7. Poetistické strategie a digitální informace“

14.30 – 15.00 Hana Šauerová (nezávislá teoretička umění, Berlín): „Umělecký postoj jako celoživotní dílo“

15.00 – 15.30 Přestávka

15.30 – 17.00 Panelová diskuze „Edukativní obrat v praxi“ (moderuje Vjera Borozan za účasti Zbyňka Baladrána [Tranzitdisplay], Mileny Bartlové [Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze], Andrey Průchové [Centrum současného umění DOX], Pavla Sterce [Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze] a dalších)

Středa 22. května

10.00 Zahájení druhého dne

10.00 – 10.30 Registrace, ranní káva, občerstvení

10.30 – 11.00 Michal Cáb (Akademie výtvarných umění v Praze): „Postdigitální avantgarda. Současná umělecká praxe na digitální platformě“

11.00 – 11.30 Ondřej Váša (Fakulta humanitních studií UK, Praha): „Giordano Bruno, Mars a Curiosity, neboli ‚final frontier‘ obrazotvorné vědy“
z technických důvodů nelze záznam publikovat

11.30 – 12.00 Přestávka

12.00 – 12.30 Lenka Klodová – Eva Šlesingerová (Fakulta výtvarných umění VUT v Brně – Fakulta sociálních studií MU, Brno): „Umělecký výzkum a experimenty na studujících“

12.30 – 13.00 Jan Zálešák (Fakulta výtvarných umění VUT v Brně): „Umělkyně s Ph.D. (náznak případové studie)“

13.00 – 14.30 Přestávka

14.30 – 15.00 Miloš Vojtěchovský (Filmová a televizní fakulta AMU v Praze): „Publicita, management, kreativní průmysl a práce“

15.00 – 15.30 Hana Buddeus (Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze): „Fotografické podmínky happeningu“

15.30 – 16.00 Přestávka

16.00 – 17.00 Shrnující diskuze (moderují Václav Magid a Jakub Stejskal)

17.00 – 18.00 Přestávka

18.00 – 19.30 Panelová diskuze „‚To si máme všechno dělat sami?‘ Umělci kurátory a galeristy“ (moderují Ondřej Chrobák a Terezie Nekvindová v rámci cyklu Středy na AVU za účasti A. M. 180 Collective, Rafanů, René Rohana, Marie Štindlové, Lenky Vítkové)

Přehrát v iVysílání České televize

Pozvánka

30. května 2012, auditorium Veletržního paláce

Sympozium pořádalo Vědecko-výzkumné pracoviště Akademie výtvarných umění v Praze ve spolupráci s Národní galerií v Praze.

Program:

10.00-10.10 Úvodní slovo: Vladimír Rösel, Helena Musilová, Jiří Ševčík

10.10-10.50 Milena Bartlová (VŠUP): Co znamená psát dějiny umění?

10.50-11.30 Václav Janoščík (VŠUP): Mezi současností a dějinami se Zdeňkem Vašíčkem

11.30-12.10 Ondřej Chrobák (CENS, Tranzitdisplay) a Tomáš Svoboda (Tranzitdisplay): Autonomní řeč výstavní architektury (přednáší Ondřej Horák)

12.10-12.50 Karina Kottová (FF MU): Faktory ovlivňující divákův prožitek současného umění v kontextu nových institucí

12.50-13.30 Panelová diskuze

13.30-15.00 přestávka

15.00-15.40 Josef Ledvina: O funkci teorie umění v umělecké praxi (úvodní část přednášky chybí)

15.40-16.20 Karel Císař (VŠUP): Dějiny současného umění v zúženém poli

16.20-17.00 Vlasta Čiháková-Noshiro (Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků): Od umění akce k multimediální interakci

17.00-17.40 Tomáš Pospiszyl (FAMU): Zápasy o umění, boje o moc

17.40 Panelová diskuze

Konference proběhne 4. října 2010 v aule DigiLab Akademie výtvarných umění v Praze (U Akademie 4).

Konference „Kulturní politika a vizuální umění“ si klade za cíl vytvořit prostor pro teoretickou reflexi současného vztahu mezi kulturními institucemi zprostředkujícími současné výtvarné umění (včetně galerií, uměleckých škol a o. p. sdružení), veřejností a státem a pro kritické zhodnocení dosavadních debat o tomto vztahu. Přestože se toho na toto téma napsalo hodně, jakákoli hlubší reflexe vztahu státu a kultury (především té estetické či umělecké), která by vymezila konceptuální rámec možných polemik, naprosto chybí. Jinými slovy, chybí nám metajazyk, který by zpřehlednil pole možných strategií a vytvořil pozadí pro systematickou kritiku kulturní politiky, chybí nám jasně formulovaný střet idejí.

Program:

9.55 Zahájení konference

• 10.00 – 11.00 Martin Škabraha (Centrum globálních studií, Praha): „Co oko nevidí… O estetickém rozměru politiky“
  » audiozáznam
• 11.00 – 12.00 Ladislav Kesner (Masarykova Univerzita, Brno): „Umění: Proč a k čemu? Bludný kruh současného diskurzu o umění a kulturní politice“
  » audiozáznam
• 12.00 – 13.00 Milena Bartlová (Akademie výtvarných umění, Praha): „Neviditelná ruka trhu nepotřebuje umění, protože nemá oko“
  » audiozáznam

13.00 – 14.30 Přestávka

• 14.30 – 15.30 Marcel Tomášek (Centrum pro veřejnou politiku, Praha): „Proměny uměleckého milieu z pohledu post-socialistické sociální změny a prosazování se kreativní ekonomiky: Creative economy in the making?“
  » audiozáznam
• 15.30 – 16.30 Michal Koleček (Univerzita J. E. Purkyně, Ústí n. L.): „Umění v pohybu: Proměny institucionálního rámce současného českého výtvarného umění“
  » audiozáznam
• 16.30 – 17.30 Vlasta Čiháková-Noshiro (Sdružení výtvarných kritiků a teoretiků/FaVU VUT, Brno): „Co nám chybí, co potřebujeme?“
  » audiozáznam

17.30 – 18.00 Přestávka

• 18.00 – 19.00 Panelová diskuze „Kulturní politika a živá kultura“ (moderují Václav Magid a Jakub Stejskal)
  » audiozáznam

Pozvánka

Ve dnech 10. – 11. dubna 2008, AVU – aula, 3. patro. Pořádá VVP AVU ve spolupráci s Institutem umění a vědy VŠVU a Katedrou dějin a teorie umění VŠVU v Bratislavě.

VVP AVU v Praze ve spolupráci s IUV VŠVU a KDTU VŠVU v Bratislavě pořádají sympozium věnované kritické reflexi antologií, specificky antologií uměnovědných, publikovaných v poslední době v Čechách a na Slovensku:

• Jana Geržová, Slovenské výtvarné umenie 1949 – 1989, VŠVU Afad Press, Bratislava 2006;
• Ševčík, Morganová, Dušková, České umění 1938 – 1989, Academia, Praha 2001;
• Ševčík, Weibel & Svatošová, Morganová, Krátká, Utopien&Konflikte. Dokumente und Manifeste zur Tschechischen Kunst 1938 – 1989, Hatje Cantz, ZKM Karlsruhe 2007

v kontextu dalších publikovaných antologií.

Cílem tohoto sympozia bude zamyslet se nad pojmem a problémem antologie, antologického psaní dějin a teorie umění a zároveň i kritická reflexe uměnovědných antologií věnovaných umění v Čechách a na Slovensku ve 20. století v kontextu překladových antologií.

Sborník sympozia

Program sympozia (PDF 100KB)

Anotace k příspěvkům:

Petr A. Bílek (Ústav české literatury a literární vědy FF UK, Praha)
Antologizace diskursivního pole: Od kontextů k textům a zase zpět
Příspěvek se bude zabývat mechanismy „kanonizace“ textů, které autoři antologie vybírají jako texty „reprezentativní“, a bude zkoumat kritéria, na jejichž základě může být jejich reprezentace vnímatelsky realizována. Základní otázkou je, zda taková antologie rekonstruuje (mimeticky napodobuje) výchozí uměnovědný kontext v jeho šíři a polyfoničnosti, anebo tento kontext svým uspořádáním teprve konstruuje.

Karel Císař (Filosofický ústav AV ČR, Praha)
Antologie, archiv a historické a priori
Příspěvek se pokusí na základě pátého oddílu třetí kapitoly Foucaultovy Archeologie vědění vyložit antologii jako ztělesnění archivu, který nevytváří pouhý soubor dokumentů dokládající kulturní identitu, nýbrž odhaluje systém na jehož základě tyto dokumenty fungují. Nepřímo rovněž poukáže na vztah žánru antologie k avantgardním tendencím umění 20. století.

Tomáš Dvořák (Filosofický ústav AV ČR / VVP AVU, Praha)
Antologické čtení

Jana Geržová (Sekcia vedy a výskumu, Inštitút umenia a vedy VŠVU, Bratislava)
Špecifiká antologického písania
Vo svojom príspevku sa sústredím na porovnávanie rôznych metód historického výskumu s dôrazom na úlohu písomných a orálnych prameňov v procese písania dejín umenia, resp. na ich potenciál byť nielen komplementom kánonizovaných dejín umenia, ale aj možným nástrojom ich verifikovania. Vychádzať budem z analýzy dvoch metodologických prístupov -tradičného objektivistického prístupu k dejinám, založenom na princípe (re)konštrukcie, ktorého slabou stránkou môže byť to, čo Georges Didi-Huberman charakterizoval ako „vypreparovaná minulosť“ a takého prístupu, ktorý je založený na procese rozpamätávania aj za predpokladu, že „rozpamätávanie je ničivé“ (Walter Benjamin). Cieľom môjho príspevku je pokúsiť sa odpovedať na otázku, či existujú témy dobovo výsostne aktuálne, ktoré nie sú dostatočne reflektované v dejinách umenia 20. storočia na Slovensku a v Čechách.

Miloš Havelka (Ústav politologie FF UK, Praha)
Antologie a dějiny idejí

Eva Krátká (VVP AVU, Praha)
Antologie české vizuální poezie šedesátých let jako retrospektivní analýza
Příspěvek se zaměří na antologické zpracování mezioborové problematiky, aplikované na postavení teoretického uvažování o vizuální poezii v domácí kultuře 60. let. Koncepčně souvisí s přípravou antologie Česká vizuální poezie. Teoretické texty (2008), která kombinuje editorský přístup s úvodní přehledovou studií domácího vývoje metodologie, typologie a analýzy vizuální poezie. Soubor textů svou stavbou reaguje na vlastní periodizaci hnutí a na postavení „na pomezí“ oborů, které odvedlo tématické těžiště do intelektualizovaného rámce menšinové problematiky.

Miroslav Marcelli (Katedra filozofie a dejín filozofie FF UK, Bratislava / Katedra elektronické kultury a sémiotiky FHS UK, Praha)
Teória výtvarného umenia ako apropriácia
Pojem apropriácie sa v tejto štúdii používa vo význame, ktorý zahrnuje nielen jeden druh výtvarných diel, ale aj teoretickú reflexiu. Ide potom o jednu z troch základných stratégii spracúvania cudzorodých prvkov v sociálnom poli a jeho myšlienkovej reflexii. Pôsobenie všetkých týchto troch stratégií (kasačnej, reštrikčnej a apropriačnej) je sledované v textoch z publikácie Slovenské výtvarné umenie 1949-1989. Uvedenie semiotických osobitostí apropriačnej stratégie má priblížiť novú situáciu, ktorá na tejto scéne vznikla na konci osemdesiatych rokov.

Pavlína Morganová (VVP AVU, Praha)
Je možné připravit dobrou antologii ze špatných textů?
Každá antologie je průsečíkem několika souřadnic; téma, čas a prostor však hrají hlavní roli. Čas a prostor mají navíc dvojí význam: samozřejmě jako čas a prostor, který vymezuje téma antologie (geograficky a dobově), ale též jako doba a místo, v němž je antologie připravována. Ovšem nejdůležitější roli sehrávají samotné texty, tedy existence a kvalita psaného diskurzu k danému tématu. Můj krátký příspěvek bude pokusem zamyslet se nad souřadnicemi, které determinovaly vznik antologie České umění 1938-1989.

Miroslav Petříček (Ústav filosofie a religionistiky FF UK, Praha)
Rámec uvnitř
Historie umění jako konflikt popisu a příběhu, umělecké kritiky a kunsthistorie. Současnost nesoučasného: konstrukce vztahů a souvislostí.

Tomáš Pospiszyl (CAS, FAMU, Praha)
Zlatá šedesátá
Jaký charakter má obraz dějin umění utvářený antologiemi a jaké jsou jeho meze? V posledních letech hned několik antologií přiblížilo texty o uměleckém dění šedesátých let v Čechách, na Slovensku a ve východní Evropě. Zdá se, že šestá dekáda byla velmi živým obdobím, které výrazně posunulo lokální uvažování o umění. Nevytvářejí však pečlivě vybrané špičkové výkony teoretiků či píšících umělců příliš pozitivní obraz o úrovni tehdejšího teoretického diskursu? Pro přijetí nových myšlenek je nutná určitá míra veřejné diskuse. Ta však v případě Československa šedesátých let nedosáhla takové úrovně a četnosti, aby v následujících politicky nepříznivých letech zanechala v umělecké komunitě i u širší veřejnosti výraznější stopu.

Zora Rusinová (Katedra dejín a teórie umenia FF TU, Trnava)
Problém antológie vizuálnych a kultúrnych stúdií

Katarína Rusnáková (Katedra Teórie a dejín výtvarného umenia, FVU, Akadémia umení, Banská Bystrica)
Antológia ako sprievodný produkt umeleckohisto-rického výskumu
Príspevok poukazuje na postupné etablovanie sa prekladovej antologickej literatúry na Slovensku, čo súvisí so zložitým procesom sebareflexie dejepisu umenia po roku 1989 a s formovaním revizionistických pohľadov na dejiny umenia a vizualitu v kontexte s teoretickými modelmi nových dejín umenia.
Vo svojom príspevku sa zaoberá jedným z možných prístupov k spracovaniu prekladovej antológie, ktorú realizovala ako sprievodný produkt trojročného vedeckovýskumného projektu, zavŕšeného publikáciou História a teória mediálneho umenia na Slovensku (2006). Východiskom vzniku antológie s názvom V toku pohyblivých obrazov (2005) bolo štúdium a kritické zhodnotenie cudzojazyčnej literatúry venovanej umeniu nových médií. Autorka približuje jej koncepciu, metodologické východiská, štruktúru a výber deviatich teoretických a historiografických textov od amerických a nemeckých autorov / autoriek, reprezentujúcich relevantné hlasy v súčasnom diskurze o mediálnom umení. Tým, že úvodnú časť antológie tvorí prehľadová štúdia o prehistórii a histórii elektronického a digitálneho umenia v kontexte vizuálnej kultúry, publikácia kombinuje autorský a editorský prístup. Autorka upozorňuje aj na úskalia takto koncipovanej antológie. Kým na jednej strane jej výhodou je, že prispieva k rozšíreniu poznatkov týkajúcich sa hlavnej publikácie, na druhej strane sa ako nevýhoda javí, že z časových a finančných dôvodov sa termín bádania a počet vybratých textov redukuje, čo nedovoľuje komplexnejšie spracovanie danej problematiky.

Jiří Ševčík (VVP AVU, Praha)
Před a po. Model archivu a antologie jako metafora současného umění
Archivy a antologie jako prostory pro transformaci; tvorba archivu jako způsob angažování; archivy a antologie v současném umění jako žánr a konceptuální metoda; nová komplexnost rozmražených zlomků.

Josef Vojvodík (Ústav české literatury a literární vědy FF UK, Praha)
Obraz české postavantgardy v antologii Utopien und Konflikte. Dokumente und Manifeste zur tschechischen Kunst 1938-1939
Možno říci, že koncem 30. let 20. století se v českém prostředí uzavírá epocha tzv. historické avantgardy. Nejde však o přerušení vývoje. Již přelom 30. a 40. let 20. století je v českém umění, jehož „signaturou“ je zásadní problematizace otázky osvojování si reality a umění, poznamenán kritickou reflexí a odstupem k etablované kultuře avantgardy, jejíž podněty jsou ovšem různými formami a způsoby dále rozvíjeny a hlavně modifikovány. Název antologie Utopien und Konflikte naznačuje, že reflexe „dědictví“ avantgard v teorii a umělecké praxi českého umění 40. až 80. let 20. století probíhala v poli napětí nejen mezi skepsí k „utopii okamžiku“ historické avantgardy a zároveň snahou o její přehodnocení, ale také ve „schizofrenním“ poli napětí mezi oficiálním uměním tzv. socialistického realismu (a „reálného“ socialismu) a inoficiální tvorbou heterogenních uměleckých proudů, tendencí a skupin. Referát má sledovat fasety obrazu českého umění druhé poloviny 20. století v antologii Utopien und Konflikte.

Vít Havránek (VŠUP / tranzit.org, Praha) – Ján Mančuška (Praha)
Fyzika nebo teorie překladu?
Synchronicita přinesla metaforu uměleckého díla jako fyzikálního pokusu opakovatelného při dodržení vstupních podmínek v různých místech se stejným výsledkem.
Zde se historie umění i kritika se musí vzdát tohoto zažitého modelu jednoho času.

Monika Mitášová (Slovenská národná galéria, Bratislava / VVP AVU, Praha) – Marián Zervan (Katedra teórie a dejín umenia VŠVU, Bratislava)
Syntetizmus verzus antologizmus (podoby architektonickej teórie v syntetických a antologických publikáciách)
Na príklade architektonických antológií teórií 20. storočia sa skúmajú a popisujú vzájomne sa vymedzujúce stratégie syntetizmu a antologizmu s odkazmi na možné historické predstupne ich žánrov s cieľom dopátrať sa zmyslu a funkcií antológií architektonických teórií v súčasnosti.

Sympozium je on-line vysílané a archivované na internetové adrese http://dl.avu.cz/?p=248.

Ohlasy v tisku:

• Edith Jeřábková, Sympozium (A)symetrické historie – zamlčené rámce a vytěsněné problémy, Ateliér 2008, č. 9, s. 2 (pdf 180KB)

Pozvánka

Dne 31. března 2005, 13 – 18 hod, AVU – aula, 3. patro.
Pořádá VVP AVU ve spolupráci s Galerií Rudolfinum.

Diskusní seminář k osudu Aléna Diviše, který pořádá VVP AVU spolu s Galerií Rudolfinum, proběhne jako součást doprovodných programů v souvislosti s umělcovou retrospektivní a dosud nejrozsáhlejší výstavou, která si klade za úkol konfrontovat „mýtus o umělci“ se skutečností (Galerie Rudolfinum, 10. 2. – 24. 4. 2005, kurátoři: Vanda Skálová, Tomáš Pospiszyl).

Se svými referáty na semináři vystoupí: Tomáš Pospiszyl, Anna Pravdová, Hana Rousová, Vanda Skálová, Viktor Šlajchrt a Tomáš Winter.

Cílem tohoto semináře bude přispět ke zhodnocení uměleckého „outsiderství“, jehož ukázkovým příkladem je postava Aléna Diviše jako samotářská a jen těžko zařaditelná legenda českých dějin umění 20. století. Za hlavní diskusní otázku semináře bylo v tomto kontextu zvoleno téma „paralelní historie“, které bude ve svých širších souvislostech reflektovat existencialistické charakteristiky osudů uměleckých osobností konce 40. a počátku 50. let, jejichž životní postoje jsou doceňovány teprve po dlouhých letech nuceného zapomnění.

V rámci následující diskuse promluví mimo jiné Jiří Ševčík, Jaromír Zemina, Dagmar Svatošová, Eva Krátká, David Kulhánek a další.

Program sympozia:

Vanda Skálová: Alén Diviš – mýtus a skutečnost Autobiografie, biografie, geneze legendy „umělce – samotáře“ a skutečnost.
Příspěvek by měl přinést pohled na život a dílo Aléna Diviše – umělce, u něhož bývá tradičně konstatováno nejužší propojení životních osudů a tvorby – v kontextu „příběhů“ jeho současníků. Autorka se chce pokusit vymezit rovinu autostylizace umělce, rovinu literárního životopisu, či příběhu a jeho odraz v interpretaci malířova díla.

Tomáš Pospiszyl: Alén Diviš a světový kontext jeho tvorby
Alén Diviš pro české dějiny umění žije s nálepkou těžko zařaditelné individuality, která však předznamenala nejrůznější světové tendence v malířství, jakými byli art brut nebo dokonce informel. Patří Alén Diviš skutečně více do kontextu umění světového než domácího? Lze jeho dílo srovnávat s tvorbou umělců, jakými byli Jean Dubuffet, Jean Fautrier nebo Wols?

Hana Rousová: Živý pes Pavel Kropáček
V písemné pozůstalosti Pavla Kropáčka se mezi nepublikovanými uměleckohistorickými texty nachází složka nazvaná Nevítaná prostořekost – Kacířské poznámky. Obsahuje dva esejisticky koncipované dialogy, které nejsou datované, ale s největší pravděpodobností vznikly kolem roku 1940. První se jmenuje Živý pes a má motto „Lépe je být živým psem nežli mrtvým lvem!“, druhý Rozhovory. Model „živého psa“ se týká lidské existence, ironizuje čítankovou hru se smrtí a je z principu antimoralistní. Kropáčkovo blasfemické odmítnutí nedotknutelných norem, které v dialogu Rozhovory vede až ke zpochybnění tradičních povinností v mezilidských vztazích, má jednak vysloveně existencialistické charakteristiky, jednak odráží naléhavost takových otázek v době německé okupace. Smyslem příspěvku je srovnání Kropáčkova vztahu k „hrdinství“ s postojem některých dalších protagonistů tehdejší kultury k tomuto pojmu a také s jejich konkrétním chováním v mezních životních situacích.

Viktor Šlajchrt: Alén Diviš – příběh, legenda, dílo – z pohledu žurnalisty
- Problematický vztah mezi uměním a žurnalistikou. Některé rozpory mezi službou veřejnosti, službou národní kultuře a službou aktuálním zájmům. Interpretace, nebo heslo? Kritika, nebo upoutávka? Ošidnost objektivity i subjektivity, přílišné poučenosti i naprosté neznalosti umělecké problematiky u referentů běžného tisku.
– Žurnalistická atraktivita tématu Alén Diviš. Pozoruhodný příběh z nedávné současnosti, který umožňuje reportážní průnik do velkých dějin. Působivé paralely se starými i novými legendami od bájných hrdinů na cestě za dobrodružstvím přes světce a mučedníky až po uměleckou bohému, prokleté básníky či moderní poutníky a bezdomovce. Barvité historky v pozadí jednotlivých obrazů. Dílo jako story.

Anna Pravdová: 20., 30. a 40. léta mezi Paříží a Prahou
Nejsem již příliš Francouz na ty ustrašené české lebky? (F. Kupka rektorovi AVU)
Jedním z hlavních prostředníků mezi stipendisty pražské Akademie výtvarných umění i širším okruhem českých umělců v Paříži a francouzskou kulturou byl František Kupka, který se o ně od roku 1923 až do roku 1939 staral a pokud mu to zdraví dovolovalo, přednášel jim o francouzské civilizaci a nejen o ní. Řada umělců pak zůstala v Paříži i během druhé světové války, kdy na ně čekaly velmi rozmanité osudy – vedle obyvatel Domu československé kultury a jejich následného zatčení, zde byla například i Edita Hirschová, členka ilegální surrealistické skupiny, deportovaná v červnu 1942 do Osvětimi, či malíři, kteří se zapojili do francouzského odboje…..

Tomáš Winter: Národní mýtus kontra socialistický realismus: Diviš, Filla, Fulla
Na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století pocítili Alén Diviš, Emil Filla a Ľudovít Fulla negativní tlak oficiální ideologie. Zpracovávali v té době témata, související s národním mýtem: Diviš ilustroval balady Erbenovy Kytice, Filla s Fullou se věnovali námětům zbojnických písní. Příspěvek konfrontuje tato díla s pojetím mýtu, odrážejícím se jak ve výkladu Erbenovy poezie (Roman Jakobson, Jan Mukařovský, Vojtěch Jirát), tak v obecných filosofických úvahách (Ernst Cassirer, Roland Barthes, Mircea Eliade). Nastoluje otázku, zda-li právě mytický akcent, podporovaný u Filly a Fully příklonem k lidovému umění, nebyl osobitou alternativou opozice k socialistickému realismu.

» Sborník sympozia

Pozvánka

Dne 21. května 2002, 10 – 17 hod, AVU – aula, 3. patro.
Uspořádalo VVP AVU ve spolupráci s Galerií Rudolfinum.

Jednodenní mezinárodní sympozium k dílu a osobnosti Mikuláše Medka uspořádalo Vědecko-výzkumné pracoviště AVU v Praze ve spolupráci s Galerií Rudolfinum jako součást doprovodných programů k umělcově retrospektivní výstavě (Galerie Rudolfinum, 25. 4. – 18. 8. 2002).

Imperialistická snídaně, 1952

Na sympoziu se svými referáty vystoupili: Antonín Hartmann, Vít Havránek, Zdeněk Felix, Jan Koblasa, Charlotta Kotíková, Jan Kříž, Marek Pokorný, Jiří a Jana Ševčíkovi, Ludmila Vachtová, Dalibor Veselý a Josef Zumr.

Žíznivý anděl v okně, 1970

Cílem sympozia bylo přispět ke zhodnocení současné retrospektivní výstavy v Galerii Rudolfinum a konfrontovat názory generačních pamětníků, historiků umění z českého prostředí i z exilu a postoje nejmladší generace. Pořadatelé proto adresovali přizvaným účastníkům výzvu, aby se pokusili uvést dílo Mikuláše Medka do širšího dobového kontextu a diskutovali otázku jeho synchronnosti či asynchronnosti ve vztahu k vývoji světového umění po 2. světové válce.

Výstava v Teplicích, 1963

Jako hlavní téma sympozia byla tedy položena otázka aktuálnosti Medkova odkazu pro současné umění s důrazem na obecnější úvahy o funkci umělce a umění ve společnosti. S tím bezprostředně souvisela reflexe dobového filosoficko-estetického kontextu, ve kterém vznikalo dílo Mikuláše Medka i umělců nastupujících se zcela odlišným uměleckým programem.

Medek v Čejkovicích, 1952

Přizvaní účastníci sympozia:

Antonín Hartmann – historik umění, hlavní kurátor výstavy Mikuláše Medka, zabývá se především studiem nefigurativních tendencí, českým informelem a strukturální malbou.
Vít Havránek – teoretik a historik umění, působí jako kurátor v GHMP, zabývá se netradičními uměleckými přístupy, konstruktivními a konceptuálními tendencemi 60. let, současným českým uměním.
Zdeněk Felix – teoretik a historik umění, působí jako ředitel Deichtorhallen v Hamburgu, je kurátorem řady výstav současného umění.
Jan Koblasa – sochař, malíř, výrazný představitel českého umění 60.let, působí v Německu.
Charlotta Kotíková – teoretička a historička umění, působí jako kurátorka v Brooklynském muzeu v New Yorku, zabývá se současným světovým uměním.
Jan Kříž – historik a kritik, kurátor Českého muzea výtvarných umění, přednáší na AVU v Praze.
Marek Pokorný – výtvarný kritik, publicista, redaktor časopisu Detail.
Ludmila Vachtová – teoretička a kritička umění, v 60. letech realizovala výstavy aktuálního umění, od roku 1972 působí ve Švýcarsku, zabývá se soudobým výtvarným uměním.
Dalibor Veselý – architekt a teoretik, působí jako profesor architektury na Cambrigde.
Josef Zumr – filosof, působí ve Filosofickém ústavu ČSAV, zabývá se dějinami české kultury, filosofií a estetikou.

Sborník Sympozia

Dagmar Dušková – Reflexe jednoho sympozia

Jednodenní sympozium k dílu a osobnosti Mikuláše Medka bylo uspořádáno Vědecko-výzkumných pracovištěm Akademie výtvarných umění ve spolupráci s Galerií Rudolfinum 21. května 2002, jako součást doprovodných programů k Medkově souborné výstavě (Galerie Rudolfinum, 25. 4. – 18. 8. 2002). V dopolední části sympozia vystoupili Antoním Hartmann, Jan Koblasa, Ludmila Vachtová, Charlotta Kotíková, Jan Kříž a Jiří Ševčík, v odpoledním programu Zdeněk Felix, Josef Zumr, Dalibor Veselý, Vít Havránek a Marek Pokorný.

Hlavním záměrem sympozia bylo nově pohlédnout na odkaz Medkova souborného díla z pozice současné umělecko-historické situace. Jde-li dnes již o uzavřený problém nebo aktuální fenomén českého umění, který může být stále komunikativní jak v domácím, tak i zahraničním kontextu.

Příspěvky sympozia i následná diskuse k polemickým bodům jednotlivých referátů ukázaly, že vedle sebe stojí dva zcela protikladné názory. Jde ve své podstatě o střet generační. Pro generaci „medkovskou“, na sympoziu významně zastoupenou (Hartmann, Koblasa, Vachtová, Kotíková, Kříž, Felix, Veselý), je nadále Medkovo dílo obecně akceptovaným ideálem a klasickou hodnotou české malby druhé poloviny 20. století. Jejich reflexe Mikuláše Medka, jež nese stopy zatíženosti vlastní dobovou zkušeností a sentimentem osobního vzpomínání, jen převážně znovu potvrdila dřívější umělecko-historické soudy plného uznání. Přesto se i mezi pamětníky objevil nový hodnotící pohled na vrcholnou tvorbu 60. let. Někteří poukázali na větší důležitost Medkova díla let 1951 – 1959, tzv. druhého tvůrčího období, které je jeho nejsilnějším a nejautentičtějším příspěvkem k soudobému českému i evropskému umění. Až dosud preferovaná a glorifikovaná tvorba vrcholného období 60. let, kdy se Medek přesunul od osobité figurace k strukturální materiálové malbě, se nyní více problematizuje, je chápána jako lokálnější fenomén, asynchronní se světovým vývojem umění 60. let.

S radikálně kritickým názorem vstoupila do diskuse generace mladší (Havránek, Pokorný). Jejich příspěvky nebyly objektivizovanou interpretací Medkova díla, ale osobním vyrovnáním s ustáleným paradigmatem „Medka-legendy“, které často zabraňovalo vidět věci v jejich historické relativitě. Odkázáni na bezprostřední komunikaci s obrazy, s nejautentičtějšími zástupci umělcova sdělení, nahlíželi Medkovu tvorbu s velmi kritickou distancí a formulovali řadu naléhavých pochybností. S určitou dávkou odvahy dospěli ve svém tázání po Medkovi k téměř kacířské myšlence – povýšili názvy obrazů nad vlastní malířská díla. Nejpůvodnější Medkovou výpovědí se pak staly deníkové záznamy a ostatní autorovy texty.

Dílo Mikuláše Medka, tak jako každé umělecké dílo zasazené do určitého historického kontextu, je součástí konstruktu nazývaného „dějiny umění“, který vzniká nejrůznějšími interpretacemi historiků umění, kritiků, filosofů, estetiků, teoretiků atd. Takto vytvořený kulturní archiv uměleckých příběhů si vytváří své legendy a mýty. V závislosti na nepředvídatelném pohybu času a událostí se dříve vládnoucí modely nevyhnutelně proměňují, jsou dekonstruovány a podrobovány kritické revizi. Existence absolutního názoru je proto vždy relativní a dobově podmíněná.

Sympozium Mikuláše Medka se stalo otevřenou platformou mezigeneračního dialogu a fórem protikladných názorů, soudů i přesvědčení. Ukázalo jak nezbytné je neustálé navracení se k uzavřeným uměleckým paradigmatům, jejich nová interpretace, hodnocení a kritické znejišťování.

Jana a Jiří Ševčíkovi – Mikuláš Medek – strategický model 50. let

Život a dílo Mikuláše Medka je jeden mýtus, který jsme pomáhali všichni budovat a který je stále aktivní, jak je patrné i z širokého zájmu publika o výstavu v Rudolfinu. Tento mýtus měl důležitou funkci ve své době a je velmi těžké dotknout se ho nebo ho dokonce chtít vyvracet. Vnucuje se však řada otázek. Jak nově uvidět dílo Mikuláše Medka, může být dnes ještě komunikativní? Jak dílo číst bez kontextu, bez historické kulisy, která byla velmi důležitá pro společenské a umělecké působení silné osobnosti a pro její mimořádnou rezistenci?

Situace je tu podobná, alespoň pro mladší generace, jako kdysi u tzv. východního umění a jeho čitelnosti pro západní publikum. Po prvních konfrontacích na Západě v 2.polovině 80. let jsme s kurátory z Polska, Ruska a Jugoslávie často mluvili o tom, že bychom domácí umění museli vystavit s celým kontextem, aby mu bylo rozuměno. Jak se tedy vyrovnat s tím, že dílo bez kontextu často ztrácí napětí? Že je tu vnímaná více řeč estetiky, výtvarný jazyk, struktura materiálu a silný existenciální pocit úzkosti, který se v nich měl materializovat, může vypadat velmi stylizovaně nebo být nečitelný nebo už archaizovaný? Nebo se může už dnes zdát, že se názvy obrazů, navigující nás při jejich čtení, už s nimi úplně nespojují. Jak se vyrovnat s tím, že obrazy mohou působit ikonicky, jakoby skrývaly staré tajemství, ale cesta k němu už je neprůchodná? Jak se vyrovnat s pocitem, že je dnes podstata uměleckého gesta zacloněna komplikovaným estetickým procesem a původně silně vnímaný únik z dobových norem jakoby nebyl naplněn? A další otázky tzv. abstraktní malby, která ve skutečnosti abstrakcí není a problém silné intelektualizace při obecně deklarované imaginativnosti.

Pokusme se uvažovat o modelu malby, který tu máme před sebou a začněme tím, jak chce být tento typ umění vnímán. Pokud si vypůjčíme typologii ze soudobé teorie umění /Yve-Alain Bois/, jde především o „perceptivní model„. Čistá senzuálnost byla přirozeně už proměněna surrealistickou zkušeností, ale mimetická estetika je tu stále v akci, i když pracuje s vnitřními obrazy. Důležité je imaginativní vědomí, které vytváří svůj objekt jako cíl celého psychického a uměleckého procesu. V díle se realizuje „imaginativní představa“, neboli – v terminologii teoretiků surrealismu a imaginativního umění v Čechách – „fantazijní složky vědomí jsou přetvářeny ve fantazijní interpretaci“. Jednoduše řečeno, obraz reprezentuje vnitřní představy, až už jsou snové či jinak projektované, spontánní, či konstruované.

To mělo, jak známo, svůj teoretický, značně intelektualizovaný model – vnitřní model, lišící se u různých teoretiků podle toho, v které fázi a jak je obraz realizován. Po bretonovském vnitřním modelu a jeho teigovské verzi přišel vnitřní model strukturální abstrakce, intelektuálně zkonstruovaný právě Medkem. /Až později upravuje F.Šmejkal Teigův vnitřní model pro potřeby interpretace českého imaginativního umění/. Starý surrealistický vnitřní model je tak archaizován. V lednové anketě o surrealismu v r.1951 píší Mikuláš a Emila Medkovi, že vnitřní model není autonomním produktem nevědomí, ale projektem pohybu objektivní reality v nás, reality „obklopující naše třesoucí se subjekty, ale reality viděné celým naším tělem, reality, jsoucna, nicoty, reality vědomí.“ Souvislost s „totálním realismem“ Egona Bondyho je tu evidentní a stála by za delší úvahu. Medek definuje dále své obrazy jako modely průběhu psychické události. Obraz je zprávou o existenci události, obraz je dokonce modelem poznání existenciální události. Pojem událost je příznačný pro novou existenciální orientaci, kde by se, teoreticky vzato, věc, obraz či objekt měly rozplynout v procesu, v němž se události dějí. Paralela s dobovou akční malbou je evidentní, ale způsob její realizace je u Medka a v celém českém umění naprosto odlišný.

Na tomto místě je třeba zmínit Medkův popis, jak vzniká jeho vnitřní model, z jarní ankety o surrealismu v roce 1953.V odpovědi na otázku „Jak probíhá ve Vašem případě tvůrčí proces?“ uvádí konkretizaci vnitřního modelu do závislosti na abstinenci, roční době, lunárním cyklu, srážkách, státních oslavách, poloze těla atd. /“Pracuji převážně v jarním období… nejméně týden nepiji… velkou cenu mají důležité vnější události(státní smutek, slávy), důležitá je poloha, ve které usínám, a ta je polohou, ve které jedině mohu konstruovat tzv. vnitřní model, …nohy mám přikrčeny k tělu, avšak od poloviny lýtek dolů nekryty … vyžaduji, aby mi bylo chladno…“) V pokušení vnímat takový popis jako perzifláž, patřící do černého humoru, podlehl na chvíli už B. Mráz ve své monografii z r. 1970, ale nakonec se přiklonil k tomu, že Medkova odpověď na anketu je vážným autentickým poselstvím jeho současníkům. Dovolujeme si znovu uvažovat o shazující, destruující, sarkastické odpovědi, která paroduje ortodoxii surrealistického vnitřního modelu a tvůrčího procesu, zvláště když text byl napsán v bezprostřední souvislosti s dalšími deníkovými záznamy, plnými černého humoru o atomické poezii, klusu míru aj. /“Černý humor je reakce na smrtící pitomost a na mírumilovnou debilitu optimismu.“/.

Vraťme se však k perceptivnímu modelu. Medek bezpochyby definoval operační pravidla své práce a definoval přitom malbu poloironicky, polovážně jako životní i teoretickou praxi. Ustaluje přitom novou variantu imaginativního vědomí, plodícího fantazijní obrazy, tentokrát spíše jako vnitřní průměty vnější reality než jako produkty podvědomí. Konkretizuje tak dobový model tvůrčí práce, zpevňující původní surreálné představy v syntetickém obraze: Artrefakty jsou trasou dění, produktem událostí, které jsou spojeny přímo s materiálem malby. Dodejme předem, že práce na nich je tak dlouhá, že nakonec ztrácejí bezprostřednost automatismu vize i životnost okamžitého gesta akční malby.

V tomto momentu je důležité uvažovat o Medkově malbě jako o strategickém modelu, tj. o tom, proti čemu se vymezuje, jaké hodnoty preferuje, jaký vztah zaujímá k institucím atd.

1/ Předně je jeho malba i strategickým postojem vůči surrealismu. Znamená, jak jsme už viděli, posun, surrealistický model archaizuje /a ironizuje/, destruuje surrealistické efekty automatických obrazů, ale paradoxně se obrací k efektu povrchu. Nová hodnota je určena psychickými a technologickými mechanismy, které jsou podstatou Medkova systému, zaručující mu raritnost, jedinečnost, vzácnost.

2/ Do strategické distance se staví i proti soudobé gestické malbě. Obraz je sice stopou události, dění, procesu, ale nespokojí se s okamžitým záznamem. V dlouhém procesu je gesto kontrolováno, intimizováno, zminiaturizováno, ztrácí bezprostřednost a dostává se na hranici ornamentálního záznamu. Strategická distance vůči aktuálním proudům, do značné míry přežívající dodnes, byla dobovým gestem, odmítajícím „kulturní mimezi“, tj. napodobování center, a výzvou k uchování nezávislosti.

3/ Vůči soudobým neokonstruktivistickým tendencím a industriální explozi demonstruje Medek výjimečnost povahy umělecké produkce, originality autorství a nadřazenosti technického mistrovství. Tento postup je obvykle spojujeme s historicismem a esencialismem. V situaci, kdy jeho malba byla nevčlenitelná do společenského provozu a nebyla akceptovatelná uměleckým provozem /galeriemi, muzeji, kritikou, médii/ a kdy je skutečně věcí úzkého sběratelského okruhu, dochází nutně k její fetišizaci. Fetišistická proměna malby je paradoxem v zemích východního bloku, kde k pověstné Marxově zbožní fetišizaci nemohlo dojít v plném rozsahu jako na Západě a nemohla být vyhnána do tak obludných měřítek. Uprostřed běžné sociální směny hodnot však funguje utajená směna zakázaného zboží, které se mimořádně auratizuje.

4/ Strategickým postojem, i když z velké části vynuceným, je heroizace role umělce, outsidera, neúčastného na oficiálním společenském dění, stigmatizovaného a stigmatizujícího. Izolace je také ochranným zákopem, za nímž se umění stává vzácností, antikvitou, drahou ikonou. Ochranný strategický val uchovává integritu média, znejistěnou v soudobém umění na Západě, brání současně jeho zneužití a znečistění jakoukoli oficiální tématizací.

5/ Ke strategickému počínání patří i preparace obrazů. Preparace je skutečně cizí živému gestu, respektive je jakousi estetickou náhradou živého akčního gesta, ačkoli se často odehrává na plátně položeném na podlaze, jako např. u Pollocka. Je však výsledkem úmorného procesu, jak dostat do hmoty událost, jak z ní udělat analogii živé tkáně.

Medkovy obrazy tak podle všeho plňovaly očekávání publika, jeho skrytých fantazií o čistotě a kvalitě umění jako doplňku duše, stejně zraňované jako u autora. Autor na druhé straně této potřebě vycházel vstříc a také ji stimuloval, až se obrazy staly fetišem nekomerčních hodnot. Centrálním konstruktem, na němž je založen strategický moment, je autenticita, autenticita imaginativních hodnot, v soudobém umění už pomalu ustupujících. Vedla nutně ke konzervativnějšímu postoji, přímo úměrnému uzavřenosti prostředí, v němž avantgardní ideologie padly a utopie spojení života s uměním se ukázala jako neuskutečnitelná. Obnova klasických tradičních hodnot odpovídala také vědomému přetnutí všech vazeb s institucemi. V souvislosti se strategickým záměrem umělce by se dalo hovořit odděleně o technickém modelu. Technika a technologie je propracovaná ve všech vrstvách a hraje klíčovou roli při realizaci obrazu. Procedury jsou vázány na tradiční zpracování média a odpovídají intimitě struktur, jejich vrstvení a odkrývání během práce na obraze. Stávají se však přitom přirozenou zábranou čistému gestu. Tomu odpovídá i symbolická struktura. Obraz je analogií nebo symbolem vnitřního, opticky nezobrazitelného procesu, nepřístupné události. Tradiční symbolický řád však není vůbec dotčen, naopak jde i v nejobecnějším smyslu slova o návrat k řádu.

Dobová historie umění četla Medka především existenciálně-politicky – jako reakci na komplikovanou situaci ohrožení v totalitním systému. Medek sám potvrzoval, že umělec je expertem na takové situace. Pro historiky umění se to stalo dokonce národním specifikem, znakem české národní školy /či pražské školy/. Viděli jsme, že se odlišuje dlouhým pracným realizačním procesem, který má podle domácí kritiky hlubší záběr než okamžitý záznam gesta na Západě a uvolňuje prostor pro vyšší, kontemplativnímu nazírání. Operační pravidla práce však slouží nejen estetické formě, ale také terapeutickému záměru, protože úzkostné situace jsou objektivovány, ba přímo transcendovány do artefaktu. Umělec pracuje ve zúženém prostoru, vše se stlačilo mezi jeho osobně prožívanou situaci a obraz, obraz jako záchranu a poslední záchytný bod vyloučené existence. František Šmejkal správně postřehnul, že se dialog neodehrává v první řadě mezi umělcem a světem, ale mezi umělcem a jeho vlastním artefaktem. „Petrifikace permanentního toku existence“, je ve skutečnosti odsunutím úzkostného problému do jiné sféry, do věčnosti. Živý akt se stal trvalým otiskem. A tato operace má své důsledky např. i v nesnadnosti pochopit a přijmout akční malbu a skutečnou abstrakci v kontextu domácí scény.

Nabízí se tedy zobecnění: v odvratu od avantgardy, v dlouhodobém přerušení tradice moderního umění a v izolaci musel nutně vzniknout antimoderní model. Exkluzivita, do níž bylo umění násilně zatlačeno vnějšími podmínkami pak v oblasti formy redukovala gesto, izolovala ho a svedla k dekorativnímu ustrnutí.

Po pokusu určit Medkovu malbu jako model určitého typu vnímání a strategie je třeba vrátit se ještě k medkovskému typu malby jako národního modelu a ideálního, obecně akceptovaného typu, dnes stereotypu artefaktu a připomenout trochu provokativně pojem byzantinismu. Těsně před 2. světovou válkou, ve válce a po ni se objevovaly apologetiky národa, jeho tradičních hodnot. Kulturní společnost současně dezertovala od moderního umění k tradičním hodnotám a k zakotvení v ideální původní kultuře. /Od přenesení ostatků K. H. Máchy s plamennou řečí generála Medka, přes tradicionálnost válečných skupin až k národně demokratické atmosféře po osvobození/. Atmosféru národní apologetiky válečných textů Emila Filly – některé byly psané v Buchenwaldu – připomněl v souvislosti s Medkem pravděpodobně jako první B.Mráz, aniž by přesně ocitoval stať o byzantinismu z roku 1942-1943. Filla tehdy využil úvahy o Byzanci základu naší identity k ostrým výpadům proti německé kultuře. Ve své stati deklaroval také odpor proti západnímu duchu, proti jeho popření hmoty, /vlastně proti jeho abstrakci a konceptualizaci/ a vyslovil názor, že náš osud a kulturní mentalita je odlišná nejen od Západu, ale také od Východu a je proto založena na samostatnosti, spoléhání na sebe sama. Fillovo volání po vlastní cestě je srozumitelné z okupačních let a možná z očekávání poválečné situace. Nicméně charakteristika a oslava byzantinismu jakoby předjímaly model umění, který se ujímal od 50. let: materiálová krása, okázalost, oslava hmoty, dráždivá bohatost spojené se symbolem nekonečna abstraktně pojatého, „…zvýšený pocit slávy vlastní svobody při izolovanosti subjektu, při nejdráždivější bohatosti materiálu…“ „hmota napjatá mezi současnost a nekonečnost“, spojení všednosti s transcendencí, spojení konkrétna s absolutnem… Ve Fillově sugestivní výzvě přiblížit novou situaci, novou komplikovanost života prostřednictvím tradicionálního nástroje, vyzkoušené cesty, /nehledět jen do ciziny/, je už explicitně vyjádřen počátek obranného antimoderního reflexu poválečné doby. Nikoli divákova odpoutaná představivost, ale kontemplace nad minuciózní prací s drahou hmotou, absolutní estetická struktura, ikona, v níž je zakleta osobní výpověd, vzrušená pitva struktur pod mikroskopem jako odkrývání podstaty, jako proces, který se měl stát vyjádřením jiného poměru ke svobodě.

Jan Kříž – Mikuláš Medek a národní kulturní identita

Teoretické úvahy o specifických rysech určitých, případně relativně určitých kulturních celků nepatří dnes mezi priority uměleckohistorického bádání. Zvláště s ohledem na globalizující se svět a vůbec tlak civilizačních faktorů. Je zde také mnoho relativizujících hledisek, mnoho prvků až příliš intuitivních poznání a emotivních hodnocení, než abychom snadno dospívali k ověřitelným a trvale platným závěrům. Je třeba také vzít v úvahu, že se kulturní celky historicky proměňují, že zde kromě historie hraje důležitou roli i okamžité kulturní chtění, které může do značné míry měnit celkový přístup i bilanci hodnot.

Přesto historik ví, jak důležité v mnoha případech znalecké práce a často i při výkladu díla je zjištění, je-li umělecké dílo součástí „českého“ či jiného kulturního okruhu. Víme, že něco jiného je projekt a analýza dějin českého výtvarného umění oproti dějinám umění v Čechách. I když se dnes třeba ve Francii důraz spíše posouvá směrem k dějinám současného umění ve Francii, ani tam otázka po existenci „francouzského“ umění neztrácí jistou zajímavost. Analogicky je tomu i jinde ve světě. Aniž bychom my dnes vzhledem k aktuální situaci dávali přednost tomu či onomu přístupu, myslím si, že pojem českého umění neztrácí svou přitažlivosti, svůj hlubší a obecnější smysl. Pojem českého umění pak nabývá na tím větší zajímavosti, objeví-li se osobnost mimořádné, v jistém ohledu v kontextu světového umění specifické kvality, tak jako je tomu v případě tvůrčí mohutnosti Medkova uměleckého profilu a jeho kulturního přínosu.

Význam díla Mikuláše Medka pro formulování dnešního stanoviska k otázce národní kulturní identity je o to větší, že lze konstatovat, že recepce tohoto díla v zahraniční není tak jednoduchou záležitostí. Můžeme vyslovit předpoklad, že tato tvorba je do značné míry závislá na historických podmínkách vývoje domácí kulturní scény a z těchto okolností, ale i hlubší domácí tradice, je tedy Medkovo dílo vysvětlitelné lépe, než z obecného kulturního dění ve světě. V našem vědomí – a nyní mluvím především za sebe, je Medkovo dílo z hlediska jeho humanistické odpovědnosti a duchovního přesahu ve světovém umění daleko významnější hodnotou, než jiné projevy zahraničního umění, jimž se běžně dostává daleko větší pozornosti umělecké kritiky, než by to z našeho hlediska bylo oprávněné. Nezbavím se přesvědčení že kdybychom včlenili Medkův umělecký odkaz do světových dějin výtvarného umění druhé poloviny dvacátého století – a zatím se to nedaří, mnohé oslavované dílo by se jevilo jako plytká , názorově prvoplánová deklarace holého programu bez hlubších duchovních i kulturních dopadů. S Medkovým dílem a jeho domácím výkladem a recepcí ovšem souvisí určitý specifický úhel pohledu, neboť vyplývá z dobově konkrétní osudovosti českých dějin, z konfrontace požadavků umělecké svobody a osobní odpovědnosti s ideologickou dogmatikou totality, ze skutečností, které podstatně posílily požadavek morálního a etického hodnocení uměleckého postoje a činu. Určitým evropským proudům poválečného duchovního vývoje se v Čechách a na Slovensku dostává nejen zvláštní pozornosti , ale i samostatného vývinu, čímž se podstatně rozšřuje povědomí o možnostech národních kulturních aktivit. Neupřeme tvorbě Mikuláše Medka, že v domácím prostředí vytvořil dílo stejné humanistické síly a myšlenkové hloubky, jako ti, kdo z českých umělců pocítili potřebu rozšířit horizont svého uměleckého rozletu trvalým pobytem v zahraničí, tak jako tomu bylo v případě Františka Kupky či Josefa Šímy. Na zdánlivě zúžené ploše extrémně psychologizující introspekce se Mikuláš Medek doma dobral stejného patosu kosmické projekce intimních analýz, jako oba zmiňovaní na základě univerzalizujících aspirací svých výtvarných programů. Smyslová plnost a naléhavost, důraz na optické slasti formy ve spojení s výrazně exponovanou emocí, to jsou ostatně prvky, které můžeme vnímat jako určitou charakteristiku české výtvarné tradice.V Medkově případě – vzhledem k historickým okolnostem a umělcově založení , interpretované ovšem v silně romantickém , často negativizujícím a ironickém přetlumočení.

Již v prvé Medkově monografii si její autor Bohumír Mráz povšiml určité zvláštní povahy Medkovy tvorby v celku světového umění své doby. Mráz píše: „V každém tvůrčím období najdeme u Medka nějaký překvapivý rys, který se tam jaksi vůbec nehodí – alespoň měřeno kriterii příslušné doby.“ Mráze to vede k zjištění, že v „Umění druhé poloviny dvacátého století se zřetelněji než dříve staví proti sobě dvě tendence; tvorba univerzální, řešící nejobecnější umělecké problémy, společné všem umělcům bez rozdílu rasy, národnosti, místa a času; a tvorba situovaná, která od těchto determinant neabstrahuje, ale z nich vychází a s nimi počítá.“ Medkovo dílo patří vysloveně do této druhé kategorie. Mráze to vede k oprávněnému tvrzení , že se „v šedesátých letech vytvářejí „národní“ školy nadnárodního univerzálního významu“, z nichž „pražskou malířskou školu“, rozumí se strukturální malby, sám podrobně analyzuje v samostatném článku.

Vrací nás to k zapomínané, ale stále vysoce inspirativní metodologii Václava Mencla, který ve své knize Česká architektura doby lucemburské poukázal na zvláštní kvalitu ryze českého příspěvku k vývoji gotického slohu v Evropě a sám pojem národní kulturní tradice pečlivě analyzoval. Mencl uvádí, že „s takovým kolektivním duchem národů lze skutečně počítati a že lze v tom směru nalézti také typy, které jsou patrně ve své podstatě už vývojově neproměnné, protože jsou biologicky, sociologicky a historicky do té míry hotové, že i v dějinách umění působí jako činitel statický.“ Václav Mencl sleduje tyto kvality nejen v gotice, ale i v dalším vývoji českého umění. Píše: „Lze tedy v baroku 18.století spatřovati nové potvrzení naší these, jež od české národní bytosti očekává spontánní oživnutí a tvořivé procitnutí v pozdních a sensuálních fázích vývojových cyklů slohových, a to stejně tak jako netečnost a neporozumění v jejich fázích racionálně-abstraktních. Český člověk zřejmě styl nevynalézá, ale recipuje, avšak snadno jeho tvary i skladbu transformuje ve fázích pozdních.“

I když Menclova zjištění nelze bez připomínek aplikovat na vývoj moderního a současného umění, v mnoha ohledech jistě odlišný, je asi namístě podotknout, že Medkovu umění lze například lépe porozumět z hlediska českých analogií. Příkladně srovnáním s dílem gotického Mistra Třeboňského oltáře, kde zjišťujeme obdobnou syntézu vypjatého artismu, vroucí emotivity a smyslové naléhavosti v řádu mystiky symbolické vize, podobně jako v obrazech Mikuláše Medka. Taková spojení, byť u Medka v poloze typicky existenciální skepse, považujeme za cosi specificky českého, s tím, že Medkova martyrologická psychologie podstatně rozšiřuje plochu a kvalitu českého sensualismu i mysticismu o daleko hlubší, osudový rozměr extrémní životní pravdy. Někdy diskutovaný estetismus je výrazem posvátné úcty k umění, znakem spojení životního prožitku s metafyzikou jeho duchovního přesahu. Je u nás dost místa i pro plebejsou zemitost, všudypřítomný realismus respektující tělesnost světa jako prostředí, v němž se realizuje lidský osud. Ani ve světě českého moderního umění v tomto ohledu Mikuláš Medek není sám. Na počátku jeho tvorby nalezneme obraz Kristus a Kalvárie (1942), který jakoby se odvolával k příkladu mystických vizí El Greca, s nímž se ostatně citově i myšlenkově ztotožnila řada předních českých kubistů v jakési zvláštní, české syntéze extatického sensualismu. O souvislostech s českým symbolismem a surrealismem ani není třeba mluvit. Připomeňme jen Františka Bílka a Františka Janouška. Stejně je tomu v oblasti literární, kde zmiňme Ladislava Klímu, ale i Franze Kafku. Do kontextu národního kulturního celku se lze ostatně včlenit i tak, že umělec, ať již vědomě či podvědomě, kriticky přehodnocuje některé částečně zplanělé, či dokonce diskvalifikující dispozice, třeba právě naivizující lyrismus údajně typicky českého uměleckého založení. Takovým zásahem pak pojem národní kulturní identity dostává obsažnější i aktuálnější, protože vnitřní polemikou obohacenou podobu. I to je přínos často bolestné ironie obsažené v heroickém tragismu humanistického patosu Medkova uměleckého poselství.

Máme mnoho důvodů k tvrzení, že česká výtvarná a obecně kulturní a duchovní tradice i při své určité specifičnosti může světovou kulturu obohatit o celou řadu původních a z humanistického hlediska nepominutelných kvalit. Tvorba Mikuláše Medka, uchráníme-li její hodnoty před anonymitou konsumního univerzalismu globalizujícího se světa, je bezpochyby jednou z nich.

Program Sympozia

Dopolední program: 10 – 12 30 hod.

Přivítání rektora AVU Jiřího Kotalíka

Jiří Ševčík, Dagmar Dušková – zahájení sympozia

Antonín Hartmann – Pokus o zobrazení pokusu o portrét Mikuláše Medka v Galerii Rudolfinum
Stručná informace kurátora výstavy o jejích záměrech, limitech a desideratech.

Jan Koblasa – Mikuláš Medek – paměti předlet
Osobní vzpomínání na Mikuláše Medka.

Jan Kříž – Mikuláš Medek a národní kulturní identita
Dílo Mikuláše Medka jako kritická tematizace domácích kulturních dispozic, otázka hodnot jeho díla v širším kontextu historického vývoje českého umění a problémy jeho zprostředkování evropské kulturní scéně.

Ludmila Vachtová – Jeden sám v čase nečase
Dějepis osobnosti. Individuum v historickém kontextu a co s ním. Kamarád Mikuláš, pan Medek, kníže malířské. Netečný divák, nahý v trní, & vůdce smečky? Idol nebo ideál? Ohlas potíží a potíže s ohlasem.

Charlotta Kotíková – Universalita Medkova projevu
Druhá světová válka, situace rozděleného světa a ohrožení lidských svobod jako psychický základ formální struktury umění 40. – 50. let. Paradox izolace umělce a univerzální řeči jeho díla řadícího se do internacionálního kontextu.

Přestávka: 12 30 – 14 00 hod.

Odpolední program: 14 – 17 00 hod.

Zdeněk Felix – Mikuláš Medek pohledem ze zahraničí
Dílo Mikuláše Medka v evropském kontextu, jeho synchronnosti či asynchronnosti s vývojem soudobého umění.

Josef Zumr – Metoda vnitřního modelu a její varianta u Mikuláše Medka
Malá exkurze do historie pojmu vnitřního modelu. Teoretici, kteří před mimetickým zobrazováním dávali přednost imaginaci. Klasické pojetí vnitřního modelu u surrealistů. Vývoj Medkova vztahu k surrealismu. Medkovy úvahy o vnitřním modelu a pokus o jeho specifickou modifikaci odlišnou od surrealistického chápání. Ve výtvarné realizaci pokus o jakýsi „návrat“ k Platónově myšlence „celého čísla“.

Dalibor Veselý – Viditelnost zjevných a skrytých událostí
Rozhovor na hranicích imaginace a uchopitelné představy, mezi záznamem osobní zkušenosti a anonymitou viditelné reality, zdvojení a jednota zkušenosti ztělesněné v gestu a v obraze, blízkost a vzdálenost surrealismu, kontinuita tradice a jiné umění.

Vít Havránek – Boudník, Medek a estetika otevřeného díla
Text Umberta Eca Otevřené dílo (Opera aperta) historicky zakotvil a literárně rozvedl pojem otevřeného díla. Jak je tento pojem použitelný na práci Vladimíra Boudníka a Mikuláše Medka? Jak tomuto pojmu rozumíme dnes a jak se mění náš pohled na díla těchto dvou autorů?

Marek Pokorný – Stopadesát řádek plných neklidu
Vektory jedné konkrétní recepce Medkova díla.

Diskuse

Pozvánka

Ve dnech 8.-9.12.1999, AVU – aula, 3. patro.
Hlavní organizátor VVP AVU.

V prosinci 1999 VVP AVU uspořádalo v aule hlavní budovy AVU dvoudenní mezinárodní sympozium Programy a impulzy / České umění 1939 – 1999. Se svými referáty vystoupila řada předních teoretiků a historiků umění, ale i další významné osobnosti české poválečné kultury. Sympozium se stalo fórem konfrontace názorů a otevřelo diskusi o tom, které programy, ideologie či impulzy poválečné doby formovaly a nadále formují umění, ať už jako progresivní nebo konzervativní složky, a upozornilo na některé podstatné problémy a události.

Na podzim roku 2000 VVP AVU vydalo z přednesených referátů sympozia a záznamu jednotlivých diskusí sborník, který je významným příspěvkem k dalšímu poznání historie českého poválečného umění.

Z příspěvků symposia VVP AVU připravilo a vydalo sborník, který je možné stále zakoupit na adrese pracoviště za 40,-Kč.

Program Sympozia

Pojem a funkce umění se po druhé světové válce v českém umění několikrát proměnily. Avantgardní programy po okupaci ztratily význam a své místo v nové kulturní, sociální a politické situaci. Místo nich se objevily pochybnosti o moderním umění a pocit konce moderní doby. Ideologie socialistického realismu byla mocensky prosazovaná, ale na její formulaci se zpočátku podílela i řada významných teoretiků a umělců. Část české scény se pokoušela obnovit tradici moderního umění a udržet modernistická východiska v podmínkách socialismu, druhá část odmítla jakékoli přizpůsobení a zaujímala postupně antiavantgardní a antimoderní postoje. Napětí obou proudů se stalo od 60. let jedním z konstantních jevů české výtvarné kultury. V pozdějších normalizačních letech radikální undergroundový proud přichází s programem druhé kultury a paralelně je formulována česká varianta „naprostého vzdálení“, umění jako náhrada politiky a náboženství. Až v 80. letech postmoderní programy rozvracejí starší rezistentní postoje a jako reakce na ně (nebo jako jejich mylná interpretace) se znovu oživuje staronový model konzervativního návratu k předmoderní tradici. Z těchto proměn, kdy se několikrát redefinoval pojem umění a jeho sociální funkce, zůstávají a dodnes působí „zbytkové problémy“ (J. Patočka) – těžko překonatelné modely, tradiční komplikace, historismy, nacionalismy a mýty.

Jana a Jiří Ševčíkovi – Programy a manifesty jako proměny pojmu umění

Tomáš Pospiszyl – Rozcestí modernismu

Tereza Petišková – K počátkům Svazu československých výtvarných umělců

Pavlína Morganová – Podoby oficiální kultury

Ludmila Vachtová – Pragmatismus vzpomínek

Eva Petrová – Formování nové figurace

Vít Havránek – Pojem prostoru v české teorii umění šedesátých let

Jana Geržová – Apropriácia verzus výtvarná interpretácia

Zora Rusinová – Súznenia a kontradikcie kolektívnych programov v Slovenskom výtvarnom umení 1970 – 1989

Rostislav Švácha – České architektonické myšlení 90. let

Zdeněk Beran – Hody na pohřební hostině

Milan Knížák – Underground jako konvence

Olaf Hanel – Od rezistence k opozici a zpět výtvarná scéna 70. let

Petr Rezek – Retrospektiva

Miroslav Petříček – Program jako rekapitulace a výzva

Petr Wittlich – Symbol a obraz v českém umění

Vlasta Čiháková-Noshiro – Okolnost archetypu

Jana Šmejkalová – Jemné impulzy české výtvarné scény z roku 1999

Pavel Liška – K problému programatismu v současném umění

Sborník Sympozia

Pozvánka

Ve dnech 26-27.2.1999, NG, Veletržní palác.
Hlavní organizátor VVP AVU spolu s časopisem Detail a Springerin.

VVP AVU ve spolupráci s časopisem Detail a Springerin uspořádalo mezinárodní sympozium Absence a translokace, týkající se obecně nových médií a jejich historie v zemích někdejšího Východního bloku. Celý projekt je pravděpodobně prvním grantem Evropské unie, který byl využit ve výtvarné oblasti v České republice. Sympozium otevřelo diskurz o médiích na vysoké internacionální úrovni a překročilo úzké hranice periferních souvislostí. Referáty akcentovaly především sociální a politické vztahy, které se staly spojujícím elementem diskusí. Sympozium vyvolalo sérii mezinárodních prezentací a přednášek v Národní galerii ve Veletržním paláci, na vídeňské Univerzitě užitého umění (Meisterklasse fur Mediengestaltung) a v dalších zahraničních institucích.

Program

Představené referáty byly otištěny v časopisech Springerin a Detail: Jiří Ševčík, Absence a translokace, Detail 1998/7, č. a něm. verze; Hito Steyerl, The W/hole/ of Babel, Detail 1999/1, č. a něm. verze; Christian Holler, Local non-sites, non-local sites: fractured locations in globalized settings, Detail 1999/2, č. a angl. verze; Mirek Vodrážka, Absence a translokace jako utopie, Detail 1999/2, č. verze; Jiří Zemánek, Z. Pešánek a magie elektrického světla, Detail 1999/5, č. verze; Keiko Sei, N.J.P., world citizen, Detail 1999/5, č. a angl. verze; Tomáš Ruller, Absence a translokace, umění-společnost-nová média, Detail 1999/5, č. verze.