VVP AVU

Programy a impulzy. České umění 1939–1999

2000 / Sborník ze sympozia k historii českého poválečného umění.

Ve dnech 8.-9.12.1999, AVU – aula, 3. patro.
Hlavní organizátor VVP AVU.

V prosinci 1999 VVP AVU uspořádalo v aule hlavní budovy AVU dvoudenní mezinárodní sympozium Programy a impulzy / České umění 1939 – 1999. Se svými referáty vystoupila řada předních teoretiků a historiků umění, ale i další významné osobnosti české poválečné kultury. Sympozium se stalo fórem konfrontace názorů a otevřelo diskusi o tom, které programy, ideologie či impulzy poválečné doby formovaly a nadále formují umění, ať už jako progresivní nebo konzervativní složky, a upozornilo na některé podstatné problémy a události.

Na podzim roku 2000 VVP AVU vydalo z přednesených referátů sympozia a záznamu jednotlivých diskusí sborník, který je významným příspěvkem k dalšímu poznání historie českého poválečného umění.

Z příspěvků symposia VVP AVU připravilo a vydalo sborník, který je možné stále zakoupit na adrese pracoviště za 40,-Kč.

Program sympozia

Pojem a funkce umění se po druhé světové válce v českém umění několikrát proměnily. Avantgardní programy po okupaci ztratily význam a své místo v nové kulturní, sociální a politické situaci. Místo nich se objevily pochybnosti o moderním umění a pocit konce moderní doby. Ideologie socialistického realismu byla mocensky prosazovaná, ale na její formulaci se zpočátku podílela i řada významných teoretiků a umělců. Část české scény se pokoušela obnovit tradici moderního umění a udržet modernistická východiska v podmínkách socialismu, druhá část odmítla jakékoli přizpůsobení a zaujímala postupně antiavantgardní a antimoderní postoje. Napětí obou proudů se stalo od 60. let jedním z konstantních jevů české výtvarné kultury. V pozdějších normalizačních letech radikální undergroundový proud přichází s programem druhé kultury a paralelně je formulována česká varianta „naprostého vzdálení“, umění jako náhrada politiky a náboženství. Až v 80. letech postmoderní programy rozvracejí starší rezistentní postoje a jako reakce na ně (nebo jako jejich mylná interpretace) se znovu oživuje staronový model konzervativního návratu k předmoderní tradici. Z těchto proměn, kdy se několikrát redefinoval pojem umění a jeho sociální funkce, zůstávají a dodnes působí „zbytkové problémy“ (J. Patočka) – těžko překonatelné modely, tradiční komplikace, historismy, nacionalismy a mýty.

Jana a Jiří Ševčíkovi – Programy a manifesty jako proměny pojmu umění

Tomáš Pospiszyl – Rozcestí modernismu

Tereza Petišková – K počátkům Svazu československých výtvarných umělců

Pavlína Morganová – Podoby oficiální kultury

Ludmila Vachtová – Pragmatismus vzpomínek

Eva Petrová – Formování nové figurace

Vít Havránek – Pojem prostoru v české teorii umění šedesátých let

Jana Geržová – Apropriácia verzus výtvarná interpretácia

Zora Rusinová – Súznenia a kontradikcie kolektívnych programov v Slovenskom výtvarnom umení 1970 – 1989

Rostislav Švácha – České architektonické myšlení 90. let

Zdeněk Beran – Hody na pohřební hostině

Milan Knížák – Underground jako konvence

Olaf Hanel – Od rezistence k opozici a zpět výtvarná scéna 70. let

Petr Rezek – Retrospektiva

Miroslav Petříček – Program jako rekapitulace a výzva

Petr Wittlich – Symbol a obraz v českém umění

Vlasta Čiháková-Noshiro – Okolnost archetypu

Jana Šmejkalová – Jemné impulzy české výtvarné scény z roku 1999

Pavel Liška – K problému programatismu v současném umění